Pro časopis Rodina a škola: https://blog.tomashajzler.com/clanek/co-mate-proti-travnikum-pred-domy-a-proc-vas-vase-vlastni-deti-oslovuji-krestnim-jmenem-a-nerikaji-vam-tato

1. 6 RODINA A ŠKOLA
R O
Z O
O V
H R

2. Odseděl si dvacet šest let ve školách – několika českých, dvou ruských,
jedné holandské a jedné americké. Dalších deset let strávil na manažerských
stoličkách tří nadnárodních firem. Sám založil tři firmy: cestovku, šnečí farmu
a síť obchodů s africkým uměním. Když mu bylo třicet, jednoho rána namísto
do práce zamířil k lékaři, který mu oznámil syndrom vyhoření. A doporučil
razantní změnu života. Tomáš Hajzler poslechl. Z podnikatele se stal
ekologický aktivista, lektor vzdělávání a spisovatel. Jeho nejnovější kniha se
jmenuje Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
TEXT: JAN NEJEDLÝ, FOTO: ARCHIV AUTORA
Dítě má vychovávat
celá vesnice
RODINA A ŠKOLA 7
Co máte proti trávníkům před
domy?
Trávník vynalezla francouzská a ang-
lická šlechta v době, kdy si trávník moh-
li dovolit pouze ti nejmajetnější. Tak se
stal trávník symbolem společenského
postavení. Kdo ho měl, byl bohatý, ne-
boť si mohl dovolit nechat ležet půdu
ladem. V USA je dnes tráva hned po
kukuřici a pšenici třetí nejrozšířenější
pěstovanou rostlinou. A globálně za ní
stojí multimiliardový byznys, který za-
hrnuje developery, zahradníky, výrob-
ce a prodejce semen, hnojiv, pesticidů,
zavlažovacích zařízení, sekaček a další
techniky. Trávník je mrtvý ekosystém,
který potřebuje hnojiva, pesticidy a se-
kání. Trávník zabírá místo divoké příro-
dě anebo půdě, na které by se mohlo
pěstovat jídlo.Trávník ničí přírodu a lid-
ské zdraví.
Vaše kniha přináší nespočetně té-
mat, jejichž společným jmenovate-
lem je dobrý život. Co si pod tímto
spojením představujete?
Dobrý život je běžně používané úslo-
ví, pod kterým si dnes většina lidí před-
staví nahánění zážitků a radovánek. Ve-
dle toho je ale dobrý život i filozofický
termín. Pro svou knihu jsem zvolil de-
finici Aristotela, který hovořil o eudai-
moinii, čímž mínil život žitý v souladu
s vnitřním nastavením každého člově-
ka podle obecně uznávaných ctností.
Laicky je tedy dobrý život způsob exi-
stence, kdy děláte to, v čem jste dob-
rý, co vás těší a co je druhým užiteč-
né. Když víte, kam patříte, jste součástí
funkční rodiny a sousedské komunity
a žijete v harmonii s přírodou.
nezná. Velké příběhy, kterým se někdy
říká mýty, vysvětlují, kdo jsme, odkud
jsme vzešli, jaký je smysl života, jak fun-
gujeme, jak se organizujeme, rozho-
dujeme a tak dále. Dnešní příběh se
začal vyprávět dvanáct tisíc let nazpá-
tek, pak akceleroval s nástupem mo-
noteistických náboženství a nakonec
nabral turborychlost před pěti sty lety
s evropskou kolonizací. Je to příběh
oddělenosti duše od těla, člověka od
přírody, jednoho od druhého, příběh
nadřazenosti muže nad ženou, dětmi,
přírodou a později i nadřazenosti bílé-
ho muže nad ostatními rasami, ale i pří-
běh pokroku a svobodné vůle. Dnes ži-
jeme v době mnohačetných krizí, těmi
je třeba rozdělená společnost, extremi-
smus, populismus či klimatické pohro-
my. Situace je velmi vážná. Globálně je
možné pozorovat obrovský a narůstají-
cí propad důvěry a nárůst extremismu.
Kosmetické změny už nepomohou. Je
třeba převyprávět naše základní příbě-
hy – o to víc, o co víc se dozvídáme, že
většina dnešních příběhů jsou dobové
mýty, bludy či prostě lži, které splnily
svou historickou úlohu, ale dnes jsou
silně destruktivní.
Hodně pozornosti ve své „vše-
nápravě světa“ věnujete výchově
a vzdělávání. Jak vůbec vzpomíná-
te na svá vlastní léta povinné školní
docházky?
Paměť je photoshop, a tak jsou mé
vzpomínky poněkud zromantizované.
Vyrostl jsem na malém městě, do ško-
ly jsme chodili od první třídy s kamará-
dy sami. Většina jsme se znali, byla to
jedna velká rodina. Známkování, pře-
„Svým dětem neříkám
dcero nebo své
manželce ženo. Proč by
oni mně měli říkat otče
nebo muži?“
Píšete, že pro obnovení dobrého
života je dnes důležité převyprávět
příběh naší civilizace. V jakém smy-
slu?
Předně je třeba říct, jak důležitou úlo-
hu hraje příběh v roli našeho druhu. Je
to právě homo sapiens, a ne třeba ve-
verky, kdo začal šéfovat planetě právě
proto, že umí vyprávět a věřit příbě-
hům, díky nimž jako jediný druh na pla-
netě dokáže spolupracovat s miliarda-
mi příslušníků svého druhu,které vůbec
Tomáš Hajzler (* 1971)
S manželkou Petrou,dceramiValérií
a Valentýnkou,fenkou Haluškou a se sousedy
žije,pracuje a zahradničí v bezobalové
a bezautomobilové domácnosti v pražských
Komořanech.Jako lektor a aktivista se
věnuje zejména tématu práce a budoucnosti
podnikání.Napsal a vydal knihyTřináct tisíc
dní,Peníze,nebo život? a Dobrý život ve stínu
konzumní společnosti.

3. R O
Z O
O V
H R
8 RODINA A ŠKOLA
zkušování před tabulí, veřejné ztrapňo-
vání, neustálá hrozba nějakým trestem,
povinnost sedět 45 minut vzpřímeně,
žádná trička s nápisem, vlasy zastřiže-
né pod uši a další dobové – i dnešní –
perverzity mi začaly docházet, až když
jsem později chodil do holandské a ná-
sledně americké školy, a měl tak srov-
nání. To byl moment mého probuzení,
kdy jsem se začal školou jako tématem
a jejím vlivem na naše sebevědomí,
schopnost kritického myšlení, vztahy
a obecně schopnost žít dobrý život za-
bývat.
Máte docela chytlavé příjmení.
Užil jste si ve škole posměšků a pře-
zdívek?
Užil. Někdy v první, druhé třídě. Pak
už ne. Hajzler je počeštěný Häusler,
což znamená chalupník. Toto jméno
pochází z mého rodného kraje výcho-
dočeských Sudet. Nebyl jsem tedy ve
městě žádný exot, bylo nás tam víc.
V dospělosti jsem pak zjistil, že to pří-
jmení je dobrý icebreaker, neboť je
možné ho napsat mnoha způsoby. Vy-
světlení, že se to píše jako hajzl a pak
er, většinu lidí rozesměje.
Není snaha o ideální školu, kterou
popisujete na různých příkladech ze
zahraničí, vždy nakonec utopií – už
kvůli výše zmíněné dětské zlomysl-
nosti, mocenským bojům v dětském
kolektivu a v pubertě i kvůli hormo-
nálnímu pnutí?
Pokud jde o dva nejznámější příklady
dobrovolných nepovinných škol – Sum-
merhill existuje od roku 1921, Sudbury
od šedesátých let. Obě mají globálně
už tisíce absolventů. Montessori nebo
waldorfským školstvím prošly už milio-
ny lidí. Homeschoolingem či unschoo-
lingem další stovky tisíc. Díky těmto
vzdělávacím směrům tak dnes víme, že
fenomény, které popisujete, tedy tře-
ba šikana, jsou důsledkem mocenské-
ho uspořádání. V organizacích posta-
vených na respektu se vyskytují velmi
ojediněle, a pokud se vyskytnou, exis-
tují mechanismy, které umožňují do-
tyčným konflikty relativně snadno řešit.
Starší děti jsou pak mnohem dospělej-
ší – i ono hormonální pnutí zvládají do-
spěleji.
Pojďme se zaměřit na otázku rodi-
čovství. Mnoho lidí podle vás dnes
chápe rodičovství jako konec své
osobní svobody. Proč?
Protože žijeme v historické anomálii,
kterou je nukleární rodina, nacházející
se navíc často daleko od své pokrev-
ní rodiny, která je nezřídka i rozháda-
ná či jinak rozbitá. Typickým obrázkem
moderního rodičovství je pak matka
na mateřské dovolené, obklopená ci-
zími lidmi, a neexistující otec, který od
pondělí do pátku tráví čas mimo do-
mov nebo je zavřený doma v pracov-
ně u zoomu a vydělává na hypotéku.
Tahle situace je zoufalá pro všechny tři
hlavní zúčastněné. Matka trpí většinu
času de facto na samotce. Mimocho-
dem, ve vězení se samotka považuje za
nejhorší trest. Otec je vyčerpaný z ne-
ustálého dojíždění, vydělávání a doma
pak z emocí vyčerpané matky i dítěte.
Nejdestruktivnější je to však pro dítě,
pro které jsou vyčerpaní a vystresova-
ní rodiče často zdrojem celoživotních
traumat. Z tohoto zoufalství ovšem
profituje dnešní konzumní ekonomi-
ka. Šťastným a spokojeným lidem toho
moc neprodáte, ale těm vyčerpaným,
odcizeným, osamělým, vystresovaným
a nemocným prodáte i to, co opravdu
nepotřebují.
À propos: Fascinují mě rodiče-cyk-
listi, kteří vozí své ratolesti za sebou
v přídavných vozících. Jako by chtěli
být s dětmi, ale zároveň se nechtěli
vzdát svých nároků a zálib. Není ta-
kové z jízdy po výmolech vytřesené
a zablácené dítě v přídavném vozíč-
ku symbolem dnešní doby?
Ano, je to jeden ze symbolů doby.
Pro mnoho osamělých rodičů je to je-
diná cesta, jak se věnovat svému oblí-
benému sportu a z rodičovství se ne-
zbláznit.
Dítě podle vás patří nejen mezi
savce, ale též mezi nošence. Co je to
za živočišný druh?
K základním potřebám člověka patří
dotek. U dítěte je dotek jednou z hlav-
ních forem komunikace a ujištění či
uklidnění. Malé dítě do zhruba tří let
věku považuje matku a případné dal-
ší primární pečovatele za svou součást.
Jejich stres nebo nepřítomnost jim
způsobují bolest. V dítěti může vznik-
nout celoživotní trauma, protože se
mozek nevyvine tak, aby mohl fungo-

4. „Pokud chce člověk
svobodu a zároveň mít
děti, musí investovat do
vztahů v rodině a mezi
blízkými sousedy.“
vat bez berliček závislostí. Proto je tře-
ba děti maximálně nosit a kojit. Proto
i v Africe nebo jinde v zemích globál-
ního jihu, kde děti ještě nebo už zno-
vu nosí, je neslyšíte plakat a vyrůstají
z nich šťastnější a zdravější lidé. Jenom
proto, že je rodiče nedali do kočárku,
separé postýlky, separé pokojíčku, ale
měli je zpočátku při sobě. Kanadský lé-
kař Gabor Maté, který zasvětil svůj život
tématu traumatu, říká: „Když nezvoráte
první tři roky výchovy, můžete si chvíli
odpočinout. Když je zvoráte, čekají vás
desítky let snah o nápravu.“
Není rozpor v tom, když tvrdíte, že
děti mají být s rodiči natěsno, ale zá-
roveň mít svobodu a volnost?
Není. Má to ale jednu klíčovou pod-
mínku, kterou je potřeba široké rodiny.
V Africe, kde se podařilo uchovat pů-
vodní přírodní moudrost našeho dru-
hu, říkají, že k výchově dítěte potře-
bujete celou vesnici. Vědci zjistili, že
k výchově jednoho dítěte bez traumat
potřebujete minimálně 2,75 přítom-
ných, vyrovnaných, neuspěchaných
dospělých. To je možné, pouze pokud
se o výchovu dítěte mohou dělit rodi-
če s tetami, strejdy, sourozenci dětí, se-
střenicemi. A to jak pokrevními, nebo
těmi od sousedů. Komu se podařilo
vychovávat děti v široké nebo rozšíře-
né rodině vzniklé ze sousedů, ví, kolik
svobody, klidu a radosti zažívá, když
neví, kde jsou jeho děti. Protože jsou
někde u sousedů, venku, u tety, u ba-
bičky… To je ta skutečná rodičovská
svoboda, kdy rodič není otrok, osobní
asistent přešlapující na dětském hřiš-
ti, rozvážející dítě každý den do školy
a po kroužcích. Pokud chce člověk svo-
bodu a zároveň mít děti, musí investo-
vat do vztahů v rodině a mezi blízkými
sousedy.
Slyšel jsem, že když v Mongolsku
zapláče mimino, všechny přítomné
ženy si rozepnou blůzu, zatřesou ňa-
dry a dítě se usměje a přestane pla-
kat… Je reálné i u nás, aby děti vy-
chovávala celá vesnice?
U nás to bylo naprosto normální do
roku 1939, ve většině míst pak i za so-
cialismu. V 21. století se o těchto sou-
vislostech začíná dozvídat stále větší
počet lidí, a snaží se proto žít tam, kde
dnes většina pouze bydlí. To znamená,
že se stěhují blízko svých rodin nebo
se začínají zapojovat do dění u sebe
v obci, kde začínají žít se vším všudy.
Ve své obci pracují, nakupují, vzděláva-
jí své děti, tráví volný čas. Vznikají eko-
Ještě z jiného soudku. Proč vás
vaše vlastní děti oslovují křestním
jménem – a neříkají vám táto?
První dcera Valérie se mi narodila
v době, kdy jsem byl pohroužený do
studia hierarchií. Všímal jsem si, jak se
mocenské mechanismy postavené na
nadřízenosti a podřízenosti drolí. Pod-
řízení tykají šéfům, žáci učitelům, obča-
né se už netřesou před politiky, pacien-
ti před doktory.Všiml jsem si, že jedním
z opěrných bodů mocenské pyramidy
jsou tituly, tedy i názvy pozic. Když má
někdo na vizitce napsáno ředitel, vyža-
duje vykání a oslovování pane řediteli –
automaticky řadí ostatní do podřízené,
ohnuté, vystrašené, závislé pozice. Já
chtěl děti svobodné, které budou rov-
né, sebevědomé a zároveň dokážou
respektovat potřeby ostatních. Táta je
název role, stejně jako ředitel nebo uči-
tel. Každý máme své jméno jako hlav-
ní značku naší identity. Já svým dětem
taky neříkám dcero nebo své manželce
ženo. Proč by oni mně měli říkat otče
nebo muži? Jinak ano, je to kulturně
nezvyklé, často je to zdrojem zvída-
vých otázek i opovržení. Každopádně
jde o experiment – mým dětem je dnes
patnáct a jedenáct let. Jak to dopadne,
uvidíme časem. Každopádně děti mají
jasno v tom, že jsem jejich táta, a tak
mě i představují ostatním. Jen mě tak
neoslovují.
Vaše kniha má ohromný rozptyl,
od globálních problémů doslova
až po dětská pískoviště. S většinou
vašich názorů souhlasím, s některý-
mi ovšem ne – a jeden z nich se týká
právě pískoviště, kde děcko tluče do
bábovičky se slovy „Jestli se mi ne-
povedeš, tak do Prahy nepojedeš“.
Vy v tom vidíte diskurz vyhrožování,
který si dítě osvojuje už v plenkách,
já roztomilou prastarou říkanku.
Nebo snad chcete opravovat lido-
vou slovesnost našich předků?
Nechci nic opravovat, ale pochopit.
Jen si všímám – mimo jiné jazyka. Češti-
na je jeden z jazyků, kde se k podstatě,
ke kořenům, dostanete přímo přes slo-
va. Stačí pozorně poslouchat a trochu
přemýšlet.
Knihu uzavíráte kapitolou o smr-
ti i o nedávné pandemii covidu. Co
nám tato pohroma řekla o nás?
Covid byl a stále je naprosto unikátní
příležitostí prohlédnout si DNA moder-
ního světa. Především v lockdowno-
vých obdobích bylo všechno jako ve
výkladě. Pár příkladů: Solidarita a dob-
ro, které v sobě každý máme a které vy-
lézají na povrch v situacích nebezpečí
a obtíží. Systém ekonomické globali-
zace, v němž vládnou nadnárodní kor-
porace, zatímco národní vlády, drobné
místní podniky a obyčejní lidé jsou jen
zdroji, které se mají vytěžit. Důležitost
a trapně nízká výše odměny životně
důležitých povolání, jako jsou zdravot-
níci, učitelé, zemědělci či řidiči, a na
druhou stranu zbytečnost a absurdně
vysoké odměny mnoha zaměstnání
v korporacích. Taky se ukázalo, v jak ža-
lostném stavu je naše zdraví – kolik je tu
obézních lidí, kolik alkoholiků, kolik lidí
bere Neurol nebo antidepresiva, kolik
mužů doma tluče svou ženu nebo děti.
Fascinující bylo vidět i to, že když člo-
věk omezí svou činnost, příroda má stá-
le regenerující schopnost. Anebo fakt,
že když se rok a půl nikam neženeme,
svět se nezboří.
vesnice, cohousingové komunity, vol-
nější sousedské komunity, řada lidí se
sdružuje okolo jídla. Viz KPZky, komu-
nitní zahrady, spolkové obchody a po-
dobně.
Jako inspiraci na soužití radíte
sestěhovat širší rodinu pod jednu
střechu. Nezavání to už sociálním
inženýrstvím, které může skončit
neslavně?
Je to stejné sociální inženýrství jako
reklamou uměle vytvořený sen o vlast-
ním bydlení v satelitu za městem nebo
v okrajovém přespávacím ghettu za
cenu, kterou lidé nesplatí ani do penze
nebo si ji už dnes stále častěji ani ne-
mohou dovolit. Jsou to místa, kde není
nic než byty a domy. Není tam možné
pracovat, nakupovat, vzdělávat děti,
nejsou tam žádné nebytové prostory,
nejezdí tam veřejná doprava nebo jen
prachmizerně a bez auta jste namydle-
ní. Pokud si chcete to, jak říkáte, sociál-
ní inženýrství prohlédnout, vyrazte do
Vídně, Mnichova, Berlína či Kodaně.
A zjistíte, jak normální to tam je a v jak
absurdním bizáru naopak žijeme my.
RODINA A ŠKOLA 9