Rozhovor v časopise Interview: http://interview-cr.magaziny.cz podzim 2016

1. 85provokovat84 85
Nebuďme otroky
svých životopisů
Nasazuje lidem brouka do hlavy. „Do konce života vám zbývá něco mezi
14 000 a 20 000 dny, jak s nimi hodláte naložit?“ ptá se na přednáškách,
seminářích i v knihách Tomáš Hajzler, oblíbený guru těch, kteří se
rádi vymykají střednímu proudu. Jedním z jeho hlavních témat je práce
a její místo v našem životě.
Z
ijeme v blahobytu jako nikdy předtím. V čem je
tedy podle vás problém naší společnosti?
Potíž je v tom, že jsme si historicky definovali
úspěch jako finanční veličinu a podle ní dělíme lidi
na někoho a nikoho. Spousta lidí běží nějaký svůj
krysí závod a vlastně ani neví proč. Chodíme do
práce, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci,
které nepotřebujeme, a udělali tak dojem na lidi,
na kterých nám nezáleží. Lékař Jan Hnízdil mluví
o tom, jak nemoci souvisejí se stavem společnosti
a že ta naše je těžce nemocná. Dále říká, že šest set
tisíc lidí v Česku trpí těžkými úzkostmi, depresemi
a bere farmaka, další milion by se možná léčit měl, mají potíže tělesné i duševní.
Je totiž strašně vysilující pokoušet se být někým. Nebo někým jiným, než jste.
Ten, kdo se snaží to někam dotáhnout, bývá velmi utahaný. Průměrnému tři-
cátníkovi zbývá do konce života třináct tisíc dní. Většina lidí tráví podstatnou
část svého života v práci. Když se ale na seminářích ptám, kdo z nich dělá svou
práci tak rád, že by ji dělal i zadarmo, nezvedne se žádná ruka nebo jen pár.
Není v pořádku dělat něco, co nechci, jen proto, abych si vydělal na něco, co
dělat chci.
Spousta lidí ale takhle žije. Kde se to zvrtlo?
Zlomnastals průmyslovourevolucí,kdypřišlaprůmyslovávýrobaa vzniklo„za-
městnání“, kde vás za odvedenou práci odmění a nebudete se muset bát neúrody
nebo nepřízně zákazníků. Jenomže temnou stránkou zaměstnání v průmyslové
výrobě bylo, že s sebou přinesla množství rutinní práce, kterou bylo potřeba
dozorovat, a tak došlo na poslušnost a podřízenost, jež se postupně staly znaky
doby.Průmyslovárevolucetakézpůsobila,žeseodsebeodštěpiladvěpojetíčasu
– chronos a kairos. Chronos nám odměřuje čas přesnou taktovkou, dělí ho na
jednotky, pomáhá synchronizovat sebe i výrobu. Ale podstatou života je kairos,
tedy čas prožívání. Chronos je čas vnější, zatímco kairos je čas vnitřní. Čím více
se dívám na hodinky, tím méně svůj čas prožívám. Každý z nás má schopnost
prožívat tok času, ale žijeme v časoprostoru, který je měřen v jednotkách. Chro-
nos slouží jako nástroj na podávání výkonu měřeného nejčastěji vyděláváním
peněz. Já mám pocit, že jsme si
z mnoha takových nástrojů udělali
jediný modus života, zapomněli jsme
na jeho pravou podstatu. Jak se nám
stalo, že místo žití jen vyděláváme na
život?
Jsme opravdu tak uspěchaní? Není
to náhodou jenom pocit v našich
hlavách?
Hlava jede, a když jede hlava, tělo za
ní vlaje, protože musí. Hlava nenechá
tělo vyspat. Stáváme se závislými na
vlastních chemických procesech.
Odměnou za každý malý úspěch
a odškrtnutý úkol je, že se nám do
mozku vyplaví hormon dopamin. To
je důvod, proč se cítíme dobře, když
se nám něco podaří nebo když najde-
me, co hledáme. Modem vivendi naší
společnosti je výkon. Odměnou za
výkon je dopamin. Kromě práce dnes
může být jeho zdrojem například i in-
ternet – každý lajk, tweet, komentář
nebo esemeska či e-mail je malá kap-
ka dopaminu. Dopamin má ale i svou
stinnou stránku. Je velmi závislostní.
Aby se dopaminová závislost neroz-
vinula, je třeba správná míra oxyto-
cinu. Toho se ale v naší kultuře zoufa-
le nedostává. Oxytocin je látka, která
posiluje imunitní systém a prodlu-
žuje život až o několik let. Uvolňuje
se například při dotecích a blízkosti
TEXT RADKA SMEJKALOVÁ
FOTO KAREL ŠANDA

2. 86
Je velký rozdíl mezi vnější a vnitřní
motivací. A když něco dělám dobře,
je dost pravděpodobné, že mi za to
budou lidé ochotni zaplatit, v tom
je jakási přímá úměra. Když budete
fanda do ředkviček, všechno si o nich
nastudujete a stane se z vás odbor-
nice. A kdokoli bude chtít něco znát
o ředkvičkách, bude vědět, kam se
obrátit. Každý z nás má svou úlohu.
Jde o to, dát do toho kus vášně, kus
sebe. A umět to prodat.
No právě! Ne každý si ale může
dovolit z toho krysího kolečka
vystoupit, ne každý má pod sebou
pomyslný zlatý polštář.
Počítejte, že je zapotřebí deset tisíc
hodin práce, abyste se v něčem stali
expertem, to nebude hned zítra. Teď
jsme zvyklí na jeden velký příjem, ale
v budoucnu si většina z nás nejspíše
bude muset zvyknout na více drob-
ných příjmů. Zároveň je třeba počítat
s tím, že práce, kterou si vytvoříme,
může být jen dočasná. Možná ji bu-
deme dělat tři roky a pak začneme
hledat znovu. V tom osamostatňová-
ní nám budou nápomocny i techno-
logie. Můžeme si vyrábět elektřinu
ze solárních panelů a dodávat ji do
sítě nebo se zapojit do sítě napájení
elektromobilů. Kvůli automatizaci
zaměstnání ubývá, zatímco lidí při-
bývá. Konkurence nikdy nebylo více
a bude hůře.
Znáte řešení pro všechny lidi, kteří
by chtěli pracovat, zatímco zaměst-
nání je stále méně?
Jediná možnost je najít si něco, co
lidé opravdu potřebují. Pekárnič-
ka, zelinář, kavárnička, restaurace,
hokynář, papírnictví. Možností je
spousta. Výrazně přibude barterů –
pokud vás to baví, můžete péct chle-
ba pro sousedy. Rozplyne se koncept
penze – pokud člověk dělá hlavou
a dělá to, co ho baví, vůbec nebu-
de mít potřebu jít do důchodu. Jde
o jedno – být více v pohodě, jíst méně
prášků a kupovat méně věcí. Aby to
mohlo fungovat, je třeba umět také
nedělat nic, prostě lelkovat. Začně-
me třeba u Desatera – neděle je na
nedělání. Například v Izraeli to je
Zaměstnanec, jak ho definuje záko-
ník práce, je dvě stě let starý vyná-
lez, který z velké části zanikne nebo
se bude transformovat do jiných fo-
rem organizace práce. Do slovníku
dvacátého století patřila slova jako
„povinnost“, „odměna“, „ambice“,
„šéf“, „podřízený“, „poslušnost“,
„píle“. Slovník století jedenadvacá-
tého má jako klíčová slova „smyslu-
plnost“, „užitek“, „iniciativa“, „kre-
ativita“, „štěstí“, „vlastní důlek“. Až
po nás převezmou většinu manuální
práce roboti, pak to, co zbude pro
lidi, bude práce, kde je třeba celého
člověka, kde budete muset být sa-
mostatní a zároveň být s lidmi. Práci
bude pravděpodobně stále obtížnější
najít. O to důležitější bude schopnost
si ji vytvořit – a to je už dnes mnohem
jednodušší, než si práci najít. Místo
boje o lehátka na přeplněné pláži si
najděte svou vlastní pláž. Místo le-
zení na kariérní žebříček si najděte
vlastní důlek. To, na co mám talent,
pro co mám vášeň, co dává užitek.
Je ale pro každého tak snadné najít
podobný „důlek“?
Chce to osvobodit se od svých živo-
topisů. My jsme stále ještě jejich ot-
roky! Strojaře vůbec nenapadne, že
by mohl dělat marmeládu, i když jako
dítě třeba nedělal nic raději. Podsta-
ta šťastného života je jednoduchá –
strávit co nejvíce času děláním toho,
co má člověk rád, s lidmi, které má
rád. Když člověk naslouchá vlastní-
mu tělu, samo mu napoví, kde je jeho
důlek. Je to taková činnost, kterou by
člověk dělal i zadarmo, kdyby mohl,
při jejímž vykonávání se dostane do
jakéhosi stavu „flow“, kdy vůbec ne-
vnímá, jak plyne čas. Měli bychom
poslouchat své tělo, ne hlavu. Tělo
nás spolehlivě dovede tam, kde se
cítíme dobře, zatímco hlava se nám
vždycky bude snažit vysvětlit, proč
s tím ještě pořád můžeme počkat.
Takže když se rozhodnu, že mě
vždycky bavilo pěstovat ředkvičky,
začnu pěstovat ředkvičky a budu
spokojená. Ale čím se budu živit?
Podstata je v tom, že když něco dě-
lám rád, většinou to dělám dobře.
87provokovat
podobně naladěných lidí. Vděčíme
mu za pocity jistoty a bezpečí. Zatím-
co dopamin získáme z každého pře-
čteného e-mailu, lajku na Facebooku
nebo panáka rumu. Vybudovat si
v těle dostatečnou hladinu oxytocinu
trvá. Vezměte si, jak dlouho trvá, než
si k někomu vytvoříte opravdu blízký
vztah. Chce to čas, za který nám ni-
kdo nic nedá. A to je ve společnosti,
která se žene za výkonem, problém.
Některé země spekulují o zavedení
takzvaného základního příjmu –
částky vyplácené každému občano-
vi, ať pracuje, či ne, na pokrytí jeho
základních potřeb. Je to podle vás
řešení?
Myšlenka základního příjmu se mi
moc líbí. Mimochodem, aktuálně
ji testují ve Finsku. (V pilotním pro-
jektu by měla skupina 2000–3000
Finů v letech 2017–2018 pobírat mě-
síční základní příjem 560 eur, cca
15 000 Kč. Tato částka zároveň na-
hradí všechny ostatní sociální dávky.
Pilotní studie má ověřit, jestli základní
příjem dokáže omezit chudobu, sociál-
ní exkluzi a byrokracii a zároveň zvýšit
zaměstnanost, pozn. red.) Základní
nesvoboda člověka spočívá v nutnos-
ti pracovat, aby měl z čeho žít. Už
Benjamin Franklin na konci osmnác-
tého století předpovídal, že ve století
dvacátém budeme pracovat jen čtyři
hodiny denně dva dny v týdnu. A po
zbytek času se budeme věnovat ze-
jména tomu, co nás těší – budeme
si užívat volno a rodinu. Podobných
předpovědí byla spousta. Tak jak se
nám mohlo stát, že máme jazyk na
vestě, makáme jako blbí a z hypoték
a strachu, jak to všechno zvládneme,
jsme strašně nesvobodní? Život jako
by se nám smrskl na vydělávání, jsme
z toho unavení, a když přijde volno
o víkendu, dospáváme to, co jsme ne-
stihli kvůli práci. Kdyby se zavedl mi-
nimální příjem, zmizel by strach, lidé
by se osvobodili a došlo by k tomu, co
pozoruji ve svobodných školách a fir-
mách – dva roky tam nejdříve panuje
anarchie, ale pak se to srovná. Tako-
vý systém by nás mohl katapultovat
do úplně jiné úrovně žití.
„Aby nám mohly některé
souvislosti do-jít, je třeba
zpomalit a čas od času
dokonce zastavit. Pokud
běžíme, těžko nás může
dostihnout to, co pouze
jde. V běhu nám jen velmi
nepravděpodobně do-jde,
kdo jsme, jaká je naše úloha
a oč v tom světě okolo nás
běží,“ zamýšlí se v úvodu své
knihy Třináct tisíc dní.
Původním povoláním je
ekonom, absolvent Vysoké
školy zemědělské v Praze.
Zemědělství studoval i na
Běloruské zemědělské
akademii Gorki a na
Timirjazevově akademii
v Moskvě, mezinárodní
byznys na Hogeschool Van
Hall Larenstein v Nizozemsku
a titul MBA získal na
CMC Graduate School of
Business v Čelákovicích.
Pracoval v marketingu
a strategii korporací Douwe
Egberts, Vitana a GE Capital.
Od roku 2001 je na volné
noze a věnuje se rozvoji
konceptu zodpovědných
firem, svobody v práci
a svobodných škol,
podporuje cohousing,
sousedské slavnosti,
komunitně podporované
zemědělství. Založil
nakladatelství Peoplecomm,
překládá knihy, pořádá
přednášky, píše blog. Své
životní postoje rozvádí
v autorských knihách Peníze,
nebo život (2012), a letos
vydané novince Třináct tisíc
dní – Čtyřicátníkovy postřehy
z cestování životem.
Je ženatý, s manželkou
Petrou mají dvě dcery.
TOMÁŠ HAJZLER 45
Svobodné školy a svobodné firmy
jsou častým tématem vašich před-
nášek. Jak to v nich vypadá?
Většina z nás je zaseklá v nějaké
hierarchii mocenských struktur jako
loutky, co koukají po loutkáři. Musí-
me z toho najít cestu ven. Jsou ško-
ly, které stavějí na poslušnosti, me-
morování, oddělených předmětech
a věkově oddělených dětech. Těch je
většina. A pak jsou školy, které stavějí
na svobodě vyvážené zodpovědností.
Vedou děti k přemýšlení, chápání
souvislostí a hledání konsensu mezi
vlastními potřebami a potřebami
ostatních. To se musíme naučit, s tím
se nerodíme. Školy, které na tomto
pojetí stavějí, dávají dětem možnost
vzít si tolik svobody, kolik unesou. Ve
světě působí řada svobodných škol,
například Summerhill ve Velké Britá-
nii nebo Sudbury v USA. Například
v jeruzalémské Sudbury, kterou jsem
navštívil, platí jen jedna jediná pod-
mínka – během týdne musejí děti ve
škole strávit minimálně pět hodin.
Jinak si mohou dělat, co chtějí, pokud
to nenaruší práva druhých. Tam
člověk vidí podstatu svobody – učí se
odpovědnosti. Na těchto školách to
může vypadat jako velký chaos, ale
mě fascinuje jejich vnitřní řád. Mají
své pevné body a kromě nich hroma-
du svobody.
A co si má člověk představit pod
pojmem „svobodná firma“?
Trendem dnešní doby je posun
od poslušnosti, tedy podřízenosti,
k zodpovědnosti, tedy sebeřízení.
Zákazy a příkazy na pracovišti nás
stavějí do role neposlušných dětí. My
se i v práci musíme stát dospělými
a přebrat svůj podíl zodpovědnosti.
Když si člověk může sám určit para-
metry své práce, má k ní diametrálně
odlišný přístup, než když musí dělat
něco, co ho nenaplňuje. Taková prá-
ce je strašně demotivující. Na svo-
bodných principech funguje mnoho
úspěšných firem – zaměstnanci si
v nich rozhodují, kolik budou vydělá-
vat i kdo jim bude šéfovat. A před bra-
nami jim stojí fronty lidí, kteří by pro
ně chtěli pracovat. My jsme vyrostli
v hierarchické kultuře, pro mnoho
Čechů je těžké přijmout a vzít za své
takové sousto svobody, zatímco v se-
verských státech, kde tradičně pano-
valo rovnostářství, to funguje mno-
hem lépe. Ale už i u nás takové firmy
působí, zejména v IT branži. Zdá se,
že budoucnost bude přát malým fir-
mám do sto padesáti zaměstnanců,
kde se lidé znají a nepodvedou se,
musí to stát na důvěře. Korporace už
se teď štěpí na malé, aby v nich lidé
mohli být svobodnější. Být součástí
smysluplného projektu lidi angažuje,
jinak jsou odpojeni. Problémem při-
tom není svoboda, ale zodpovědnost.
Pokud je model práce, jak ho stvoři-
la průmyslová revoluce, už obsta-
rožní, co nás tedy čeká v blízké či
vzdálenější budoucnosti?
Náš vzdělávací systém stále chrlí
absolventy v očekávání, že si budou
hledat práci, kterou vytvořil někdo
jiný. To je passé. Zaměstnání bude
stále méně, velká část navíc bude
čím dál hůře placená. To platí pře-
devším o rutinní práci, u níž je prav-
děpodobné, že ji za nás udělá nějaký
robot nebo že se odstěhuje do Asie.
„Náš
vzdělávací
systém
stále chrlí
absolventy
v očekávání,
že si budou
hledat práci,
kterou vytvořil
někdo jiný. To
je passé.“

3. jednoduché. Přijde šabat, přestanou
jezdit autobusy, vlaky, zavřou se krá-
my, stavba přestane stavět. U nás to
všechno běží pořád dokola. Naučit
se nicnedělání, udělat si čas na sebe
a své blízké, to je základ.
Lelkování je lákavá představa, ale
pro většinu z nás je práce prostřed-
kem, jak si zajistit živobytí, nemá-
me moc na výběr. Nebo máme?
Čím více vyděláváme, tím více
utrácíme a tím více máme pocit, že
toho více potřebujeme. Tím pádem
musíme více nakupovat a to nás tla-
čí k dalšímu vydělávání. Je potřeba
z toho bláznivého kolotoče seskočit
a zjistit, co člověk k životu opravdu
potřebuje a co z toho, co si kupuje, je
jenom potěšení. Potěšení se totiž ku-
povat nemusí, to se dá zajistit i jinde.
Nepotřebuji vydělávat, abych zaplatil
zážitkovou agenturu, která mi umož-
ní jít hodinu někam bagrovat. Spous-
88 89provokovat
PL ACE N Á I NZE R CE
▲
ta věcí, které má člověk špatně zaška-
tulkované, může být zdrojem velkého
potěšení. Například společný úklid.
Nemusím vydělávat, abych si zapla-
til paní na úklid. Když člověk není
vyšťavený z práce, kde tráví většinu
svého času, tak mu ta trocha fyzické
námahy může být zdrojem radosti.
Je to hmatatelný a rychlý výsledek
práce. Řešení je v pestrosti.
Agentury na zážitky i paní na úklid
jsou jistě věci zbytné, většina oby-
čejných lidí ale pracuje, aby vůbec
pokryla své základní potřeby.
Když jsem ještě pracoval v nadná-
rodní korporaci, utrácel jsem spous-
tu peněz za nesmysly. Člověk po čase
zjistí, že spoustu věcí vůbec nepotře-
buje. Hodně lidí například řekne, že
jsou zvyklí na svůj standard, že se na-
příklad neobejdou bez auta. V Praze!
Opravdu?! Je jen otázka času, než se
přesvědčíte, že v Praze auto opravdu
„Žijeme
ve světě
konzumu,
kdy si na
smutek
koupíme
knížku,
kabelku,
lístek do
kina.“

4. PL ACE N Á I NZE R CE
▲
ČESKÉ
DOTEKYHUDBY
16/12
Pražský
hrad
www.ceskedotekyhudby.cz
GABRIELA
DEMETEROVÁ
FILHARMONIE BOHUSLAVA MARTINŮ
nepotřebujete. Když si ho párkrát za
rok půjčím, zaplatím tisíckrát méně.
Sekačku nebo vrtačku taky nepotře-
buji – my ji sdílíme se třemi dalšími
rodinami. Spousta věcí se dá vyrobit
doma. Například jídlo. Potíž je, že
jsme rozežraní. Máme závislost na
autech, na dovolených, na věcech
i zážitcích. Žijeme ve světě konzumu,
kdy si na smutek koupíme knížku,
kabelku, lístek do kina. Chvíli se cí-
tíme lépe, než znovu pocítíme prázd-
notu a potřebu koupit si něco další-
ho, a tak stále dokola. Člověk pořád
jen nakupuje a nakupuje, proto musí
vydělávat. Ekonomové pláčou, že lidé
šetří, že by měli více nakupovat. Tak-
to nám média prezentují špatné zprá-
vy. A jako dobrá zpráva se pak jeví,
že české automobilky vyvezly o pět
procent aut více. Co to je za zprávy?!
Tvrdíte, že naše společnost je ne-
mocná. Proč?
V tom smyslu, že jsme jako spo-
lečnost závislí na moci a penězích.
Když to vezmete celospolečensky,
alkoholici a narkomani nejsou jenom
blbci, kteří v osobním životě selhali
a špatně se rozhodli. S průmyslovou
dobou se rozpadly komunity, my po-
třebujeme blízkost a sounáležitost.
Roli rodin a širších komunit převzal
stát a byznys. Čekáme od něj, že nám
vybuduje instituce, postará se nám
o dítě i o nemocného tátu. Ujíždíme
do extrému, měli bychom se o krok
vrátit. V původních kulturách se
údajně vždycky vyskytovaly nějaké
závislostní látky – houbičky, drogy,
alkohol. Ale nikdy tam prý nebyly
závislosti. Přírodní lidé tyto látky
používali řízeně k výletům do jiných
světů. Až s příchodem bílého muže
a civilizace se zavřeli do bytů, odtrhli
se od života a místo něj si začali dávat
kořalku.
Jak to myslíte, že jsme se odtrhli od
života?
Od průmyslové revoluce máme ně-
kde adresu, kde bydlíme, ale náš život
se odehrává jinde – ve škole, ve firmě.
Jsme odtrženi, svou identitu si hledá-
me jinde. Spousta lidí ráno odjíždí
z mrtvých okrajových čtvrtí měst do
svých bank a kanceláří vykonávat za-
městnání, která nesnáší a která jsou
zbytečná a nikomu nic nepřinášejí.
Až tito lidé přijdou o své zaměstnání,
budou si muset nějakou práci vymy-
slet. I když to bude bolet, najednou
zjistí, že těch možností je tolik, tolik!
Proto, abychom mohli začít žít tam,
kde bydlíme. Najednou budou sedět
doma a budou moci vytvořit třeba
komunitně podporovanou kavárnu.
Spousta lidí ale nemá možnost hle-
dat svůj „důlek“. Společnost bude
vždycky potřebovat lékaře, učitele
nebo pošťáky, kteří neutečou za
hledáním sebe sama.
To jsou všechno povolání, jež jsou
smysluplná a přitahují lidi, kteří je
vnímají jako své poslání. Dnes bohu-
žel platí, že čím nesmyslnější práce,
tím více lidé berou a naopak. Kdo by
jinak dělal třeba exekutora, kdyby to
bylo zadarmo?
Jaký je tedy váš recept na šťastný
život?
Umění života je najít si svou míru ve
všem – ve vnímání i v tom, co člo-
věk vlastní a dělá a jak to dělá. Když
Buddha odešel z bohatství do askeze,
zjistil, že obojí je hrůza, že žádný ex-
trém není dobrý. Jeden z mých leti-
tých projektů se jmenuje Malý život.
Zkouším žít každý den jako jeden
celý malý život. Aby v každém dni
byla většina základních věcí, které
chci v životě mít – jako bych se ráno
narodil a večer zemřel. O spánku se
koneckonců říká, že je to malá smrt –
ráno se vítáš, večer se loučíš. Snažím
se poskládat každý svůj den tak, aby
v něm byl kus fyzické práce, nějaké
psaní, čas s rodinou, volný čas pro
sebe. A blížím se tomu. Každý z nás
je nějak zaškatulkovaný a v každém
tom šuplíku je i nános společenské-
ho postavení. Místo „Co děláš?“ se
ptáme jeden druhého „Kdo jsi?“.
Přírodní národy popisují skutečnost
91provokovat
přes slovesa. My to děláme přes pod-
statná jména. A jak moc nám to cvičí
ega! Když se člověka zeptáte, co dělá,
odpovídá, kdo je. Já se prostě snažím
být. Plynout jako kairos. Nechci být
někým. Nechci hrát tu bláznivou hru.
Nechci patřit do žádného šuplíku.
Máte za sebou syndrom vyhoření.
Byl právě on tím zlomem, který vás
donutil všechno přehodnotit?
Ano, dlouhou dobu jsem běhal po-
myslné krysí závody, pracoval jsem
jako manažer u několika velkých kor-
porací a doběhal jsem se až k syndro-
mu vyhoření. Zhoršily se mi alergie,
začal jsem mít problémy s vyrážka-
mi a s krční páteří. Dal jsem si pau-
zu a přehodil jsem výhybku. Začal
jsem dělat věci, které mi opravdu
dávají smysl. Vydávám knihy, píšu,
pořádám semináře. U nás v Komo-
řanech, které jsou taky takovou spí-
še mrtvou čtvrtí, se nám podařilo
90 „Začal jsem dělat věci,
které mi opravdu dávají
smysl. Vydávám knihy, píšu,
pořádám semináře.“
„Když se na
seminářích
ptám, kdo
z přítomných
dělá svou
práci tak rád,
že by ji dělal
i zadarmo,
nezvedne
se žádná
ruka nebo
jen pár.“

5. založit kápézetku – buňku komunitně
podporovaného zemědělství. Dnes je
nás kolem třiceti rodin, máme svého
sedláka, u nějž jednou za týden objed-
náváme zeleninu. Naše rodina začala
nakupovat bez obalu, nechodíme do
supermarketů. Potravinová revoluce,
nezávislý potravinový systém, to je
můj srdeční projekt. V minulosti exis-
tovaly komunity propojené kolem jíd-
la – byly dožínky, zabijačky, šlapalo se
zelí, slavilo se posvícení. Je třeba udě-
lat si čas na to, abychom žili tam, kde
bydlíme, s lidmi, kteří tam žijí s námi.
Mezi čTyřMa
očiMa
Hraje si se slovy,
s myšlenkami, skládá
z nich za pochodu
myšlenkové mapy.
Je mistr aforismů.
Sype je ze sebe jako
kostičky z krabice
lega, staví z nich
základy svých tezí.
Jeho přednášky
jsou strukturované
a vypointované,
hovory s Tomášem
Hajzlerem se spíše
podobají dlouhé
plavbě po nespoutané
řece, kde cesta je cíl.
Nespěchá. Vnímá.
Přemýšlí. Hledá. Tok
jeho myšlenek se
občas větví do bočních
toků i slepých ramen,
aby se posléze vrátil
do svého koryta i se
všemi přítoky, jež
na své cestě přibral.
a zanechává po sobě
hlubokou brázdu
v krajině.
Usilujete o komunitní život, při-
tom z něj často prcháte. Vaše nová
kniha Třináct tisíc dní má podtitul
Čtyřicátníkovy postřehy z cestování
životem a celá je o vašich cestách po
světě.
Mně není dobře v monokultuře. Rád
jezdím mimo Evropu, odkud mohu
vidět sebe i svůj život úplně jinak.
Odlišná realita člověka profackuje.
Ta knížka je sbírka mých životních
„Aha!“. Často mám pocit, že nerozu-
mím tomu, jak svět funguje, snažím
se ho uchopit. V určitých okamžicích
92
člověka na této cestě hledání posu-
nou situace, kdy si pomyslně řekne:
„Aha!“ A to se mi často stává právě
při cestování. Cestoval jsem vždycky
a cestujeme i s dětmi. Naše Valerie
byla v sedmnácti měsících na Havaji
a Valentina oslavila první narozeniny
v Mexiku. Teď je jim jedenáct a šest
a viděly věci, které spousta jejich spo-
lužáků neviděla. S batůžky se motaly
v Ománu, Izraeli, Jordánsku, na Srí
Lance. Potkáváme na cestách rodiny,
které s dětmi jedou třeba na cestu ko-
lem světa. Je to velká škola života.